Dobrá, mám za sebou 10 000 hodin tréninku…  Co teď? Proč právě volejbalisté tolik trénují? Protože to zkrátka potřebují. Ne že by to byla žhavá novinka právě pro trenéry volejbalu, ale bylo to vědecky dokázáno. Jenže jak se říká, všeho moc škodí.

Janet Starkesová, zakladatelka sportovního ´spojovacího´(okluzního) testu, byla ohromená skutečností, proč někteří volejbalisté reagují na herní situaci rychleji než ostatní. Svou studii začala tím, co je očividné: reakčním časem. Zjistila, že reakční čas špičkových sportovců trvá jen zlomek sekundy, přesně 1/5 sekundy.

Ve své studii se inspirovala testy letových dispečerů, jejichž základní princip adaptovala na testování hráčů volejbalu. Shromáždila tisíce fotografií z volejbalových zápasů, kde míč byl v záběru, a fotografií, kde míč ze záběru právě zmizel…. Od okamžiku, kdy byl záběr proveden, tedy uplynul jen zlomek sekundy. Starkesová potom ukazovala fotografie v rychlém sledu. Pohled na obrázky byl příliš rychlý na to, aby bylo skutečně možné zachytit míč na fotografii. Testu se účastnili jak špičkoví volejbalisté, tak úplní začátečníci. Na fotografiích byla orientace a činnost těla téměř identická, bez ohledu na to, jestli míč byl nebo nebyl v záběru. Přesto elitní hráči byli schopní rozhodnout s mnohem větší přesností, jestli míč na snímku viděli. Zběžný pohled však toto vylučuje. Z toho vyplývá, že hráči viděli (dokázali vnímat) celý kurt a řeč těla hráčů.

Rychlost vnímání, schopnost zachytit dostatek vizuálních informací, je schopnost reagovat na situaci na kurtu, ne na míč.

Je v tom tedy rozdíl, a pokud ano, jaký? Nováčci mohou mít určité přirozené schopnosti, rozdíl jejich reakčního času je oproti špičkovým sportovcům však ohromný.  Jsou tyto schopnosti výsledkem genetických vloh?

Podívejme se na výzkum, který se zaměřil na studii pohybu očí šachových hráčů, chirurgů a klavíristů. Tato studie dokázala, že schopnost odlišit podstatné od rušivých elementů je výsledkem praxe.  Stejné je to u sportovců.  Špičkový sportovec dokáže letmým pohledem rekonstruovat informaci o dění na hřišti a postavení hráčů v poli, změny, které se udály na hřišti, a dokonce odhadnout vývoj situace.

Z toho vyplývá, že něco jako ´sportovní geny´neexistuje, ale schopnost vnímání a vizualizace se dá naučit. S přibývající praxí, tedy hodinami tréninku, se tato schopnost dostane do podvědomí sportovců.  V publikaci ´The Role of Deliberate Practice in the Acquisition of Expert Performance´  autor článku došel k závěru, že počet hodin tréninku, které má člověk ´odcvičeno´, se interpretoval špatně jako ´vrozený´talent.  Autor článku Anders Ericsson,  se stal zakladatelem tzv. ´Pravidla 10 000 hodin´. V kostce to znamená, že špičkový sportovec se stává opravdovým mistrem, až má ´odtrénováno´deset tisíc hodin.

Na základě toho se začíná s tréninkem už v útlém věku, přičemž se začal potlačovat názor, že vrozené reflexy mají prvořadou důležitost.

Vědci však upozorňují, že výsledkem dlouhodobého opakovaného tréninku, dochází ke zpomalení, či úplnému zastavení vývoje hráče, kdy se dostanou na tzv. mrtvý bod (speed plateau). V mladém věku by sportovci měli rozvíjet více dovedností tak, aby své schopnosti mohli později uplatnit v různých sportovních odvětvích. Steve Nash hrál například jako dítě hokej a fotbal, a až ve třinácti letech začal s basketbalem.

Co tedy dělat?

Jak bylo uvedeno výše, pokud má sportovec za sebou 10 000 hodin tréninku, může to vést k tzv. mrtvému bodu, kdy nedochází k dalšímu vývoji sportovce -  také nazýváno ´the law of diminishing returns´.  Někdy to dokonce může způsobit různá zranění. Jaké se tedy nabízí řešení? Zamířit do posilovny a pro změnu pracovat na zlepšení fyzické kondice a rozvoje svalové hmoty. Tím zpevňujeme klouby a vazy, čímž můžeme předcházet možnému zranění v budoucnosti, ale ve stejnou chvíli tím můžeme stagnující úroveň a dostat se na vyšší. Je totiž potřeba posilovat svaly, tím zvýšíme pohybovou rychlost a výbušnou schopnost hráčů. V basketbalu se tato schopnost překonat všechny úrovně, kdy dochází k nárůstu zrychlení a efektivnějšímu provedení herních dovedností – říká ´pop´.

Nabízí se otázka, proč tedy nezlepšit rychlost pohybu a vnímání (koordinaci mozku a svalů) tímto způsobem (tedy v posilovnách) už na školách? Problém je v tom, že studenti – a tedy budoucí sportovci musí posilovat postupně, zatěžovat svaly cíleně a programově. Také jednotlivá cvičení se musí provádět správně. Je dobré se řídit programem ´Fit to aT 7-T´ , jelikož každý sportovec a situace vyžadují individuální přístup. Každý sportovec se tedy bude muset naučit, jak se přizpůsobit náhlému poklesu a opětovnému nárůstu zrychlení a rychlého a efektivního provedení herních dovedností.