Dříve než navážu na slíbené formy adaptované hry v rozestavení hráčů 2-2 a 3-3, nebude myslím od věci si shrnout, co od jednotlivých forem očekáváme a proč je vlastně praktikujeme.

Forma 1-1:

• Chytání a házení je základní prostředek k ovládnutí prostoru kolem hráče (později herního prostoru).
•  
•  
• Mladý hráč se musí naučit ovládnout prostor před sebou, po stranách a za hráčem. Jde o základní předpoklad pro další rozvoj hry a posléze techniky volejbalu. Nejtěžší je ovládnout prostor za hráčem. I z tohoto důvodu je nutná variabilita a možnost upravovat hloubku (délku) hřiště. Podobné je to se šířkou hřiště. Příliš rychlé zařazení dvou hráčů (spoluhráčů) do hry částečně omezí rozvoj ovládnutí prostoru hráčem.
• Po přehazované následuje„koníčková hra“ (jak ji nazývá Slávek Matěj). Míč je po přeletu sítě zpracován odbitím jednoruč o zem (viz úroveň 1 a 2 formy 1 - 1). Vycházím z předpokladu, že hráč již ovládá (začíná ovládat) techniku odbití obouruč vrchem. Tato forma hry je vhodná u přechodu z přehazované ke hře s prvky odbití vrchem obouruč. Jde o první specifické technické gesto, které mladé hráče učíme.
• Hráč dostává těžiště těla za míč a posléze pod míč. Další důležitou úlohu hraje „čtení“ dráhy letu míče při přeletu přes síť.
• Součástí hry jsou další pohybové úkoly (viz formy 1-1). Hráč násobí svoji motorickou aktivitu v průběhu rozehry a začíná stimulovat a rozvíjet základní princip: Ve hře se vždy něco děje před, v průběhu a po akci! Dále je mysl mladého hráče zatěžována dalšími podněty (úkoly).
• Hra 1-1 je realizována bez přítomnosti spoluhráče. Nedochází ke konfliktním situacím při zpracování míče a nejsou mezi hráči tzv. konfliktní zóny. Mysl hráče je soustředěna pouze na míč a pohybové úkoly.
• Je možné praktikovat hru 1-1 s několika hráči za předpokladu, že se pravidelně střídají.

Forma 2-2:

• Herní prostor vykrývají dva hráči, kteří začínají navzájem spolupracovat.
• Míč začínají hráči zpracovávat pod různými úhly.
• Součástí hry jsou další pohybové úkoly. Hráč násobí svoji motorickou aktivitu v průběhu rozehry a dále rozvíjí základní princip: Ve hře se vždy něco děje před, v průběhu a po akci! Dále je mysl mladého hráče zatěžována dalšími podněty (úkoly).

Dříve než představím možné formy hry v seskupení 2-2 je nutno vycházet ze zvládnutí níže uvedených předpokladů, které také určují posloupnost herního rozvoje mladého hráče:

1. Hráč je schopen ovládnout míč, který se pohybuje v prostoru okolo něj formou chycení a následného odhodu míče.
2. Hráč je schopen vyhodnotit dráhu letu míče a předpokládané místo střetu hráče s míčem (souvislost s bodem 1).
3. Hráč je schopen řešit vícero pohybových úkolů v rámci rozehry (nutno zařazovat od samého počátku).
4. Hráč si začíná osvojovat odbití obouruč vrchem jako první, specifický, technický akt volejbalové techniky.
5. Nejdříve je hráč sám s míčem bez spoluhráče. Důležitým úkolem je rozvoj správného postavení těžiště hráče vůči míči.
6. Následuje zařazení spoluhráče do hry z důvodu řešení společného herního úkolu. Míč začíná být zpracováván a odehráván pod různými úhly.
7. Vrcholem a kontrolou herní a technické úrovně od formy 1- 1 až po adaptovanou hru 2 – 2 je způsobilost kontinuální hry na tři povinné doteky v rámci jedné rozehry. Dále by měl být hráč schopen plnit pohybové úkoly v rámci rozehry. Hra je realizována odbitím vrchem obouruč a u hráčů s rozvinutou technikou i odbitím spodem (bagr).

Úroveň 1+: Hrají proti sobě dva a dva hráči. Po přeletu míče na stranu soupeře je první kontakt realizován odbitím jednoruč o zem. Následuje druhé odbití jednoruč o zem druhou rukou (s odrazem míče nad hlavu hráče) Po odrazu míče od země je první dotek realizován odbitím vrchem nad hlavu hráče. Druhý dotek je realizován odbitím vrchem na spoluhráče. Tzn., že první zpracování je na dva doteky a následně se hraje pouze na jedno odbití. Hráči se musí povinně dotknout třikrát míče (hrají na tři). Po ukončení vlastní rozehry proleze jeden z hráčů mezi nohy hráče druhého (obr. 1). Pravidelně se střídají. Zahájení hry je realizováno odbitím obouruč vrchem po vlastním nadhozu, kdy hráč musí být za zadní čarou hřiště. Dále je možno zahájit hru odbitím jednoruč spodem. Výška sítě je 2,20m a velikost hřiště 8 krát 4m. 

Úroveň 2+: Hrají proti sobě dva a dva hráči. Po přeletu míče na stranu soupeře je první kontakt realizován odbitím obouruč vrchem nad hlavu hráče (u zdatnějších hráčů je možno hrát bez meziodbití). Následuje „klasická“ výměna na tři povinné doteky míče. Po ukončení rozehry si jeden z hráčů lehne na zem a druhý ho přeskočí. Pravidelně se střídají. (obr. 2). Zahájení hry je realizováno odbitím obouruč vrchem po vlastním nadhozu, kdy hráč musí být za zadní čarou hřiště. Dále je možno zahájit hru odbitím jednoruč spodem. Výška sítě je 2,20m a velikost hřiště 8 krát 4m.

Obr. 2

Úroveň 3+: Hrají proti sobě dva a dva hráči. Po přeletu míče na stranu soupeře je první kontakt realizován odbitím obouruč vrchem (u technicky zdatnějších je možno hrát odbitím spodem obouruč - bagr). Následuje „klasická“ výměna na tři povinné doteky míče. Ale… Druhé odbití je povinně prsty a třetí odbití může být uskutečněno odbitím vrchem obouruč (prsty) nebo odbitím jednoruč (útok).  Po přeletu míče přes síť se „nepřihrávající“ hráč musí dostat alespoň jednou nohou do kruhu, který je umístěný pod sítí na pravé i levé straně hřiště (obr. 3).Zahájení hry je realizováno odbitím obouruč vrchem po vlastním nadhozu, kdy hráč musí být za zadní čarou hřiště. Dále je možno zahájit hru odbitím jednoruč spodem. Výška sítě je 2,20m a velikost hřiště 8 krát 4m.

Obr. 3

Forma 3-3: Toto herní rozestavení je základem a „můstkem“ k přechodu k volejbalu v „šestkách“, který je v podstatě organizován seskupením několika trojúhelníků. Lze to vypozorovat například u organizace přihrávky nebo obrany. Geometricky se trojúhelník v rámci hry zvětšuje nebo zmenšuje a dále mění i svoji polaritu. Tím je myšleno, jestli je vrchol trojúhelníku u sítě nebo naopak. Všechny tyto poznatky je možno promítnout do adaptované hry 3-3. O tom ale někdy příště…