V dnešním článku bych chtěl navázat na Ivana Pelikána a jeho dopis k minivolejbalu. V první řadě je nutné říci, že se pod jeho názor klidně podepíšu také, a to i přesto, že jsem se určitou měrou na vzniku Minivolejbalu a jeho pravidel podílel. Už tehdy jsem upozorňoval na dva aspekty, které mohou naše snažení přenést do jiné roviny a mohou nám do budoucna uškodit.

V první řadě je to ambicióznost trenérů, kteří nenechají hře volný průběh (což byl cíl) a ve snaze vyhrát za každou cenu budou „koučovat“, usměrňovat, radit a omezovat tím spontánnost, která je podle mne v raném věku tím nejpodstatnějším. Osobně si myslím, že minivolejbal má v první řadě u začínajících volejbalistů vypěstovat „sounáležitost“ se zvoleným sportovním odvětvím a tady hraje spontaneita klíčovou roli.

Druhý faktor samozřejmě také souvisí s ambicemi vyhrát a je ještě nebezpečnější, než ten první. Zaznívá to i z Ivanova příspěvku a slyším to v podstatě všude, kde se o minivolejbalu mluví. Chci-li vyhrát, musím trénovat, dokonce musím trénovat více a lépe než ostatní. Chci-li vyhrát ve volejbalu, musím trénovat volejbal (herní činnosti, cvičení i hru a její organizaci) a tady někde začíná spirála ambicí (musím být lepší než ti druzí), která podle mne v důsledku vede k tomu, že se čím dál více a čím dál dříve trénuje Volejbal, protože se jedná o sport technicky velmi náročný a zvládnout ho, je i časově náročné. Důsledkem je pak rezignace na všeobecnou pohybovou průpravu, která je ve věku 6 – 12 let klíčová, a u mnohých pohybových schopností nenahraditelná. Ve svém důsledku to potom znamená, že se trenéři ve vyšších kategoriích setkávají u hráčů s vlastností, kterou bychom pro jednoduchost mohli nazvat „nešikovností“ a odborněji potom nedostatečnou všeobecnou pohybovou připraveností.

Chtěl bych touto cestou podobně jako Ivan apelovat na trenéry, aby nepodlehli „kouzlu“ raného vítězství. Přirozená touha „Vítězit“ by měla být korigována a měněna na snahu „Připravit“ hráče na vítězství pozdější. Od toho je nakonec odvozeno i slovo Přípravka. Pro orientaci přidávám přehled prostředků, které by podle mne měly sloužit všeobecnému pohybovému rozvoji dětí mladšího školního věku.

Pohybové hry - využít co největší množství pohybových her s použitím maximálního počtu náčiní a nářadí. Používat hlavně PH se zapojením všech účastníku. Zvláštní důraz položit na PH spojené s manipulací míčem. Všude dostupné jsou knihy pánů Zapletala a Mazala, ve kterých je nepřeberný zásobník různých her pro všechny věkové skupiny.

Gymnastika - využívat všechna nářadí, hlavně akrobacie, trampolína, hrazda, kruhy, soustava švédských beden (přeběhy po stupních), žebříky, kladiny, náčiní z moderní gymnastiky (míče, obruče, švihadla).

Atletika – základní atletická abeceda (liftink, zakopávání, skipink v různých obměnách), sprinty na krátké vzdálenosti (do 10 metrů), člunkové běhy, slalomové běhy, stupňované a zapínané rovinky, starty z různých poloh, různé typy skoků (jednonož, snožmo, opakovaně, výskoky na zvýšenou podložku, seskoky)

Soutěže štafetového typu - využít maximálního množství nářadí a náčiní, měnit délku štafetových úseků, používat všechny druhy přesunů (vpřed, vzad, stranou, jiné přesuny), přidáváním jednoduchých překážek měníme prostý štafetový běh na překážkovou dráhu.

Manipulace s míčem - získat základní návyky při házení a chytání a používat při tom všech dostupných velikostí míčů a všech způsobů (viz předchozí článek).

Volejbalová průprava - jedná se o průpravu na základní herní způsob odbití oběma vrchem. Všichni by měli zvládat dokonale házení oběma vrchem od čela se zvládnutím košíčku.  K tomu se ideálně hodí házení na koš a přehazovaná v různých modifikacích (viz Ivan 1: 1 a 2: 2).

Dlouhodobá soutěž - tento prostředek považuji osobně za jeden z nejdůležitějších motivačních faktorů, který je sice velmi zatěžující pro trenéra, ale na druhé straně mu v případě důsledného plnění poskytuje velmi přesný obraz o vedené skupině, ale hlavně „vtáhne“ nenásilnou formou děti do soutěžení. Taková soutěž musí být samozřejmě také patřičně vyhodnocována a odměňována. Vyplatilo se mi vyhodnocování 1x za měsíc. Kritéria mohou být různá a do soutěže se může v podstatě započítávat všechno, na co si vzpomeneme s tím, že přihlížíme hlavně k tomu, co je pro nás stěžejní:

• vedení tréninkového deníku
• docházka    
• testy pohybových dovedností a schopností                       
• průběžné hodnocení každé činnosti  
• hodnocení kázně a úrovně spolupráce                                            
• účast na akcích
• prospěch     

Závěrem: Je možné, že se vám bude zdát, že v mnohém pouze opakuji Ivana, ale jak jsem už na začátku konstatoval, naprosto souhlasím s drtivou většinu z toho, co napsal a chtěl jsem pouze zdůraznit nezbytnost všeobecné pohybové průpravy, protože se mi zdá, že je v mnoha případech zanedbávána snad i v důsledku toho, že si trenéři neuvědomují, že v současnosti u dětí absentuje přirozený pohyb a ten musíme v plné míře nahradit. V pozdějších článcích bych se chtěl ještě detailněji zabývat některými z výše uvedených prostředků.